Prosba

Prosím všechny čtenáře kteří si zde něco přečtou tak ať někam vyvěsí odkaz na moji stránku.

Kočka domácí

Kočka domácí je domestikovaná forma kočky divoké. Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavou a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5–7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5–4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka zřejmě vidí barevně, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli. Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz. Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk.  Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami.

Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť. Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám – povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C. Kočky mohou mít koťata až dvakrát do roka. A jednou za ten rok se může narodit až 10 koťat.

Králík

Obecně

Králík domácí je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Už staří Římané chovali divoké králíky v tzv. leporáriích a jejich maso považovali za pochoutku. Od druhé poloviny 16. století pak známe první barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce. Dnes je uznáváno asi 100 plemen králíků (65 základních, zbytek jsou rexové a zakrsklá plemena). Králíci jsou domácím zvířetem, které lze poměrně snadno chovat v malochovech pro maso, bílé králičí maso obsahuje v porovnání s ostatními domácími zvířaty nejméně cholesterolu. Zakrslá plemena jsou pak oblíbeným zvířetem chovaným jako společníci, hlavně v městských bytech.

Krmení
Trávící soustava králíků je uzpůsobena pro příjem trávy, bylin a listů, což je potrava s velkým množstvím vlákniny. Králík je nepřežvýkavý býložravec a jeho trávení je velmi podobné trávení koně - stejně jako on využívá velkého slepého střeva plného symbiotických mikroorganismů k fermentaci vlákniny a získává tak živiny, které by jinak byly nedostupné.

Tento způsob získávání živin ale není dokonalý a králík, aby ho co nejlépe využil, proto požírá měkké bobky, které obsahují bílkoviny i vitamíny skupiny B. Toto chování je naprosto normální.

Hlavní složku krmné dávky králíka by měla tvořit objemná krmiva, v drobnochovech tedy seno a sláma. Je možno krmit také zelená krmiva (např. bazalka, brokolice, celer, čekanka, jabloňové listí, jitrocel, kapusta, kokoška pastuší tobolka, kopřiva (zavadlá), pampeliška, petržel, salát, nejedovaté plevele - pýr, lebeda apod.)

Vhodné jsou také okopaniny, mrkev, krmná řepa, tuřín, topinambury nebo vařené brambory. Z jadrných krmiv je nejvhodnější oves nebo ječmen, možno zkrmovat také hrách nebo sóju jako zdroj bílkovin, nebo lněné semínko. Králík by měl vždy mít k dispozici vodu!

Také si takto může hrát kočka s králíkem!

Pes (Německý ovčák)

Obecně

Německý ovčák je plemeno psa, pocházející z Německa. Je to nejrozšířenější plemeno psů na světě a nejrozšířenější služební plemeno – v podmínkách ČR se používá k ochraně majetku i k práci policejní, záchranářské, vodí slepce. Kdysi byl německý ovčák zneužit k hlídání zajatců v nacistických táborech.

Historie

Německy: Deutscher Schäferhund, anglicky: German Shepherd Dog (GSD). V době svého vzniku se používal hlavně jako ovčácký pes. Oficiálně uznané plemeno existuje od roku 1899, kdy byl uznán jeho standard jako samostatného plemene. Na počátku 20.století bylo už toto plemeno v Německu velmi oblíbené a šířilo se do okolních zemí.¨

Vzhled

Je to silný, středně velký pes, s velmi dobře vyvinutou svalovou soustavou. Kostra německého ovčáka je hodně silná a pevná. Výraz v obličeji je živý, pozorný. Hlava je suchá, přiměřeně široká. Uši pevné, vysoko nasazené, rovné-vztyčené (u štěňat až do věku 8-mi měsíců mohou být ještě svěšené). Ocas je dlouhý, hustě porostlý srstí, v klidu svěšený dolů. Chrup dobře vyvinutý, zdravý, plný počet zubů, nůžkový skus. Oči středně velké, mandlovité, šikmo položené. Barva očí pokud možno tmavohnědá. Krk je silný, svalnatý, středně dlouhý. Kohoutek vysoký, Linie hřbetu od kohoutku mírně upadající až ke špičce ocasu. Hrudník hluboký, ne příliš široký. Tlapky kulaté. Německý ovčák pro podmínky registrovaného chovu je kontrolován na dysplazi kyčelních kloubů. Přípustné hodnoty pro další chov jsou: 0-negativní, 1-téměř negativní, 2. stupeň-ještě přípustný.

Chování

Toto plemeno vyniká zejména ve sportovní a praktické-služební kynologii. Kvůli jeho všestrannosti a učenlivosti se také občas používá při psích sportech (agility, aportování, atd.). Německý ovčák je pes vysoce učenlivý a poslušný, odvážný, nedůvěřivý, věrný, neúplatný, ochotný a neúnavný. V obecném povědomí panuje názor, že jsou němečtí ovčáci agresivní, ale odborná literatura a zkušenosti tvrdí opak. Případná agresivita je způsobena ve většině případů špatnou výchovou. Německý ovčák velmi dobře snáší studené počasí, je vhodný i do města, je snadno cvičitelný a je to dobrý hlídač. Celoročně může být venku, potřebuje dostatek pohybu.

Využití                                                                           Německý ovčák se uplatňuje po celém světě v policejních, záchranářských, vojenských i společenských službách. Původně také jako pastevecký pes se však dnes už téměř nevyužívá. Německý ovčák je pes velice energický, aktivní a vytrvalý, proto se uplatňuje spíše jako partner policistů, horské služby, záchranné služby, vyšetřovatelů hasičů a také jako společník výborný osobní hlídač a "sportovec" pro účast na závodech z výcviku, výstavách, kde je také požadována jejich fyzická vytrvalost. SchH je zkušební řád klubu německého ovčáka platný od 31. 12. 2005. Tomuto zkušebnímu řádu přísluší zkoušky SchH 1, 2, 3 (zkoušky 1., 2., 3. stupně), SchH A (zkouška stupně A), FH 1,2 (zkoušky psa stopaře), BH (zkouška doprovodného psa). Stejně jako u jiných řádů mají tento řád a zkoušky, které obsahuje určitá daná pravidla a ustanovení, rovněž podmínky účasti psa, kam patří i věková hranice a míra obtížnosti. Více informací k tomuto zkušebnímu řádu naleznete zde v sekci Zkušební řády.